Velká prosba, velký den
Rozmrzele jsem se převrátila z boku na bok a zahrabala se pořádně do pokrývek v posteli. Proč mě nenechají spát déle?
Zdál se mi sen a byl divný a zamlžený, ostatně jako všechny sny. Něco o někom někde dole v domě. Nějaké hlasy... Tyto zájmena vám alespoň pomohou představit si, jak moc byl nejasný a zmatený.
Znovu se ozve hlas mamky, který mě předtím probudil z nádherného hlubokého spánku. ,,Arwy! Vstávej už! Snídaně je na stole."
Počkat? Už je ráno? Najednou jsem byla naprosto vzhůru a vyskočila z postele. Z prudké změny se mi zamotala hlava a já zakolísala a narazila bokem do nočního stolku. ,,Doprčic!" sykla jsem naštvaně a třela si bolavý bok.
,,Darwell Thennesová!" zavolala mamka.,, Co tam nahoře děláš? Vystydne ti snídaně!"
,,Jasně už jdu!" houkla jsem, aby byla v klidu.
Hmátla jsem na židly a ucítila něco měkkého. Aha. To bude župan.
Dneska je velký den! usmála jsem se na sebe do zrcadla a oblíkla si ho. Tedy do míst, kde se nejspíš zrcadlo nacházelo. Potom jsem se zarazila. Ano, opravdu jen nacházelo. Teď už tam není, protože co by zrcadlo dělalo v pokoji. V mém pokoji. Na co by mi asi tak bylo?
Potom jsem se vydala dolů. Přidržovala jsem se tyče, kterou mi táta po nehodě přidělal podél stěn celého domu.
Když mě mamka uviděla, zněžněl jí hlas: ,,Dobré ranko, zlatíčko!"
,,Ahoj mami. Tati?" Natočila jsem se do míst směrem ke stolu kde jsem tušila tátu. Mamka si odkašlala. ,,Je v práci, broučku." Rozpačitě jsem se usmála a vydala se ke stolu.
Když mi mamka podávala namazanou topinku, řekla jsem si, že přišla správná chvíle.
,,Ehm, mami? Můžu se na něco zeptat? je to taková prosba." Tak, teď už jsem nemohla couvnout. ,,Jistě, zlato," odpověděla ostražitě.
,,Chtěla jsem zkusit zase začít chodit do školy. Do normální školy. Nechci žádnou speciální ani učení doma, ale nějak zařídit docházku v prváku. V normálním prvkáku... Já víš.." blábolila jsem, abych zahnala nervozitu.
,,No tak zlato! Víš, že tohle nejde..."
,,Ale musí jít!" přerušila jsem jí se zaúpěním. ,,Já bych moc chtěla!"
,,To už jsme probírali!" zvýšila hlas,, Už se o tom nehodlám dál bavit!"
,,Ale mami!" zaprotestovala jsem celkem zbytečně a chabě.
,,Dost, Darwell! Řekla jsem, že jsme skončily!" zakřičela rozčileně.
,,Mami! prosím, nech mě to aspoň zkusit!" cítila jsem, jak se mi do očí tlačily slzy.
Matka prudce vstala, až se její židle převrátila na zem.
,,Ne, Darwell! Jsi slepá, kdy si to konečně uvědomíš? Nikdy už do normální školy chodit nebudeš! Už nebudeš normální! Nikdy! Slyšíš?" zaječela na mě až jí přeskočil hlas.
Potom na mě celá zadýchaná zůstala hledět. Cítila jsem její pohled, i když jsem ho neviděla. Slzy se mi kutálely po tvíři a obličej jsem měla stažrný bolestí.
Byla jsem strašně zklamaná. Zklamání mě pohlcovalo a dusily mě matčny slova, která jsem si musela pořád opakovat.
Jsi slepá. Vyběhla jsem nahoru.
Nikdy už do normální školy chodit nebudeš! Svezla jsem se na postel.
Nikdy! Slyšíš? Zadusila jsem pláč do polštáře. Už nebudeš normální! Nikdy! Slyšíš?
Žádné komentáře:
Okomentovat